BUDOUCNOST ČESKÉHO UMĚLECKÉHO PROVOZU

Kultura může velmi dobře sloužit i jako měkký diplomatický prostředek, což si však v Česku příliš lidí neuvědomuje. Lze nějak změnit nahlížení na kulturní diplomacii?

V první řadě by si toto měli uvědomit politici. V České republice se pořád hrozně málo využívá umění a kultury obecně jako důležitého komunikačního nástroje. Umění totiž dokáže i složitá a komplexní celospolečenská témata zpřístupňovat srozumitelným vizuálním jazykem, a navíc má schopnost - a vlastně i privilegium - provokovat, a tudíž postavit jisté téma do pronikavého světla veřejného zájmu. Má přesně tu vlastnost, která rozhodně nenáleží do obvyklého diplomatického rejstříku.

Co by pomohlo tuto situaci zlepšit?

Přispět může dle mého jedině kvalitní výchova v humanitních disciplínách a systematická estetická a intelektuální kultivace společnosti, zejména prostřednictvím dobře fungujících veřejných kulturních a uměleckých institucí. Na kulturu a na ty, kteří ji aktivně tvoří, není možné se nadále dívat jako na pouhé konzumenty veřejných peněz, ale jako na základní element naší identity, na podstatného spolutvůrce obecně akceptované hodnotové škály a v neposlední řadě i jako na ekonomický multiplikátor – jak ukazují četné studie ze zahraničí, každá koruna smysluplně vložená do kultury se násobně státnímu rozpočtu vrací.

Česko pokulhává v zahraniční prezentaci umělců i za zeměmi v regionu. Vedle potřebného zavedení systémových nástrojů, jak mohou v tomto pomoci soukromí sběratelé?

Ano, podpora zahraniční prezentace je v České republice chabá, což vynikne právě ve srovnání s našimi bezprostředními sousedy. I tam vidíme v závislosti na vládnoucí politické garnituře více či méně šťastná období, u nás bych však řekl, že jde o stabilní absenci systémové podpory těchto aktivit. Za stále zjevnější stagnace veřejného sektoru pak budou soukromé iniciativy na poli výtvarného umění získávat na mnohem zásadnějším významu a jsem přesvědčený, že český umělecký provoz bude v nejbližším desetiletí nesen právě soukromými projekty se sběratelským pozadím. Početní i kvalitativní nárůst jejich aktivit je obrovským příslibem pro české umění. Sběratelství vstupuje do uměleckého provozu nepřehlédnutelným způsobem už tím, že zajišťuje existenční jistotu mnoha umělkyním a umělcům. Navíc každý sběratel si v určité fázi vytváření sbírky nutně musí položit nerudovskou otázku: „Kam s ní?“ A tak vznikají i nové výstavní prostory a umělecké instituce často v netradičních industriálních architekturách, z nichž se stávají oblíbené návštěvnické magnety v centrech i mimo ně.

Konkurují tak veřejným institucím?

Ty by mohly naopak z této situace těžit a empaticky se stát přirozeným partnerem soukromým sběratelům. K tomu ale máme ještě hodně daleko, ačkoliv bez zápůjček z privátních sbírek dnes nelze připravit ani průřezový výstavní projekt představující české moderní a současné umění. Jestliže v současnosti nedokáže státní sektor přicházet s promyšlenou podporou českého umění v zahraničí, je situace soukromých sběratelů na tomto poli ještě o poznání složitější, nicméně nikoliv bezvýchodná. Cesta vede přes kvalitně vyprofilovanou sbírku, atraktivní formáty její prezentace a soustavné vytváření partnerských vztahů za českými hranicemi.

Vy jste znám jako ten, co se hranice nebojí překračovat, a to doslova. Nyní působíte v Drážďanech, jak se s odstupem od profesního dění v Čechách změnila optika jeho vnímání?

Obecně platí, že s odstupem se rozšiřuje zorný úhel, teprve pak si začnete všímat i aspektů, které se třeba v každodenním kontaktu zdají nepodstatnými, nebo zase tak samozřejmými až banálními, že ani nestojí za zmínku. Pro mě osobně byla změna profesního i rodinného působiště před více jak dvaceti lety zcela zásadní pro způsob uvažování o umění střední a středovýchodní Evropy. Dokonce mám tuto zkušenost spojenou s jedním konkrétním okamžikem, kdy se mi při cestě do New Yorku jakoby otevřely oči a české umění jsem začal vnímat v mnohem širším geografickém kontextu. A to platí jak o středověku či raném novověku, tak i o mém přemýšlení o současném umění.

Plánujete nějaké dramaturgické změny či posuny v prezentaci umění středovýchodní a východní Evropy?

Drážďany mají vynikající historické předpoklady k tomu, aby se staly oním „oknem“ nebo „branou“ na Východ. A tamní Státní umělecké sbírky k tomu chtějí přispět svou novou dramaturgií zaostřenou právě na umělecké dění ve středovýchodní a východní Evropě. Společně se svými kolegyněmi a kolegy tak připravujeme další výstavní projekty přibližující historické i současné umění v Polsku, Estonsku či Maďarsku. Zkrátka nepřijdou ani zájemci o umění z České republiky, neboť máme na programu výstavní projekt s Františkem Skálou nebo představení vrcholně středověkého uměleckého mecenátu na císařském dvoře Karla IV.