Kurátorská cesta Saši Bogojeva

Někdo objevuje umění skrze muzea. Jiný skrze knihy. Pro Sašu Bogojeva byla vstupní brána mnohem méně konvenční — spodní strana skateboardu. Vyrůstal ponořený do skateové kultury a fascinovaly ho vizuály z reklam značky Toy Machine, kterou založil Ed Templeton — dnes uznávaný malíř, ilustrátor a fotograf. Reklamy byly plné surrealistických kreseb, syrových koláží a kryptických vzkazů. Působily podvratně, poeticky — a především živě.

Tato fascinace tiše rostla, zatímco Saša budoval kariéru v digitálním marketingu. Ve volném čase se ale stále více nořil do uměleckých blogů a fór. Nakonec začal psát vlastní texty. Jeho hlas — upřímný, bezprostřední a vizuálně citlivý — zaujal redakci Juxtapoz Magazine, kam přispíval šest let. To byl zlomový okamžik. Z instinktivní zvědavosti se zrodilo celoživotní povolání.

Role kurátora: proměnlivá identita

Dnes se Saša popisuje jako kurátor i editor — dvě role, které se vzájemně obohacují. Je hlavním kurátorem CAN Art Fair na Ibize a spolupracoval s galeriemi a institucemi po celém světě — od Berlína po New York, od Mallorky po Tokio.

Na rozdíl od tradičních kurátorů ale jeho přístup zůstává osvěžujícím způsobem nohama na zemi. Nezajímá ho elitářská teorie. Důležité je, co v člověku dílo vyvolá — jeho řemeslnost, imaginace a schopnost zůstat v paměti.

První kurátorskou příležitost mu přinesl Instagram — tokijský umělec a galerista si všiml jeho příspěvků a pozval ho k uspořádání výstavy. To potvrzuje, že digitální nástroje, pokud se používají s citem a vkusem, dokážou překlenout vzdálenosti. Časem se jeho role proměnila. „Být kurátorem dnes znamená především budovat důvěru,“ říká. „S umělci, sběrateli i publikem. Jde o otevírání dveří a vytváření vhodných momentů pro propojení.“

Jak se pozná talent: kurátorský kompas

Saša si získal pověst toho, kdo rozpozná talent dávno předtím, než jej přijme mainstream. V době, kdy psal pro Juxtapoz Magazine, patřil mezi první, kdo představil dnes již etablované umělce jako Christian Rex van Minnen — jeho groteskní a mistrně provedené portréty balancují mezi klasikou a bizarností; Danica Lundy — kanadská figurativní malířka známá kinetickými kompozicemi a emocionálně nabitými příběhy; Austin Lee — propojující tradiční malířství s digitální estetikou futuristického rázu; nebo Anna Weyant — dnes hvězda současné figurativní malby.

Saša se nespoléhá na trendy ani teorie. „Hledám imaginaci,“ říká. „Něco, co se odpojí od čisté reality, ale přesto působí emocionálně pravdivě.“ Přitahuje ho figurativní malba, často se surrealistickým či abstrahovaným nádechem. Barva, kompozice a technika jsou důležité — ale pouze pokud slouží něčemu hlubšímu.

Na Instagramu si ukládá obrazy do složek — některé jsou humorné, jiné zneklidňující, další vynikají barvou či jiným výrazným znakem. Tyto spontánní sbírky se často promění v kurátorské koncepty. Když určitá složka „přeteče“, stane se zárodkem budoucí výstavy. Jindy začíná jedním umělcem, jehož dílo si zaslouží pozornost — a od něj vystaví celou expozici, která jeho hlas umocní.

Střední a východní Evropa pod lupou

Saša se narodil v Chorvatsku a dnes žije v Nizozemsku, což mu dává jedinečný pohled na středoevropskou a východoevropskou uměleckou scénu. Všímá si, že umělci z tohoto regionu sice často postrádají institucionální podporu, kterou mají jejich západní kolegové, ale nahrazují to autenticitou a vytrvalostí. „Nesledují trendy z Londýna nebo Berlína,“ říká. „Tvoří z nutnosti, z naléhavosti a jen zřídka své obrazy ‚přikrášlují‘. A právě v tom tkví jejich síla.“

Koho sledovat — co visí u Saši doma?

Ve své osobní sbírce se Saša obklopuje díly, která odrážejí jeho kurátorské oko i osobní vazby. Vlastní obrazy Ákose Ezera — maďarského malíře známého zkroucenými, protáhlými postavami a expresivní syrovostí, a Filipa Mirazoviće — srbského rodáka působícího v Paříži, který nedávno debutoval v Soulu. Ale také díla Adama Štecha, Jakuba Tomáše nebo Sebase Velasca se zobrazeními měst východního bloku. Z rodného Chorvatska vyzdvihuje Grgura Akrapa — jeho symbolistní kompozice nesou duchovní podtón, či Mirona Miliće s vizuální kritikou současné společnosti. Pro Sašu nejsou tato díla otázkou prestiže, ale spojení; mnohá získal darem či výměnou, což podtrhuje hluboké vztahy, které si v uměleckém světě vybudoval.