Čím více víme, tím méně vidíme

Svou tezi zakládá na příkladu běžného návštěvníka galerie, který jde od obrazu k obrazu, přečte si popisek, zběžně dílo prohlédne a jde dál. Podle něj je v případě umění mylná představa, že lidé musí znát podrobnosti o umělci i díle samotném, aby se s ním mohli propojit. Lidé rozhodně nemusí panikařit, pokud mají málo informací. Naopak, měli by se řídit svými pocity a snažit se vnímat, jak na ně umělecké dílo v daný okamžik působí.

“Všechno umění je současné”. To je další revoluční myšlenka, kterou autor ve své knize rozvádí. Ben nerad řadí díla do jednotlivých kategorií, jako je současné nebo moderní umění. Podle něj není umělecké dílo nikdy dokončené bez reakce, kterou v divákovi vyvolá. Každý obraz či socha je proto pokaždé jiné, v závislosti na osobních prožitcích a zkušenostech každého z nás. Nabádá nás proto dát uměleckým dílům prostor, opravdu je vnímat i být k nim kritičtí. Měli byste se ptát sami sebe, proč ve vás vyvolávají zrovna tyto emoce. Náš domov je pak ideálním místem, kde máme možnost nechat na sebe umění dostatečně dlouho působit. I proto je třeba se vždy spoléhat na vlastní vkus, jelikož to budete právě vy, kdo bude s daným uměním žít.

Měli bychom mít také na paměti, že umělecká díla vznikají v ateliéru, nikoliv v galerii. Pracovní místa umělců nevypadají jako čisté galerijní prostory, ani jako obydlí sběratelů. Proč si tedy myslíme, že právě galerie jsou tím nejlepším místem pro vystavování umění? Bohužel nejsou. Jsou jen tím nejvhodnějším řešením, které se nám nyní nabízí. Ben to přirovnává ke lvovi, pro kterého také není přirozeným prostředím ZOO. Různá místa mohou rovněž dávat uměleckým předmětům odlišné významy. Zde znovu opakuje, že vždy záleží na divákovi, který je pozoruje. Ostatně, žádný autor netvoří s cílem, aby jeho tvorba říkala tu jedinou správnou věc.