Hlavně neztraťte ze sbírání radost

Jak jste dospěli k tomuto dramaturgickému plánu, který se v případě privátní galerie v Mikulově může jevit jako poměrně odvážný?

Velikost naší republiky a množství obyvatel jsou základními ukazateli, ze kterých se dají lehce odvodit možnosti trhu s uměním - počet kvalitních výtvarníků, galerií, sběratelská základna, síla prezentovat českou tvorbu v zahraničí. Věnovat se umění v mezinárodním měřítku není dle mého názoru krok odvážný, ale spíše sebezáchovný a nutný, pokud se galerista nechce stát regionálním obchodníkem a rád by sbírky svých klientů co nejvíce rozvíjel a zkvalitňoval. Díky programu se zahraniční účastí se galerie postupně stává mezinárodně renomovanou institucí s množstvím přesahů, má širší sběratelskou základnu i zajímavý výstavní plán.

Čeští sběratelé se zpravidla více soustředí na lokální scénu, pouze několik z nich se odváží hledět za hranice. Jak jste v nabízení zahraničních umělců úspěšní a kdo jsou nejčastěji vaši klienti?

V současné době jsou to především lidé, kteří mají základ uměleckých sbírek tvořený renomovanými autory 60. - 70. let 20. století. Každá generace má své ikony, jejichž díla jsou žádaná a postupně k nim přibývají autoři mladších generací. Galerista pak zvažuje, koho do koncepce jednotlivých sbírek doplnit. Zastoupení zahraničních autorů ve sbírkách napomáhá diverzifikovat portfolio prací a umožňuje s díly pracovat v mezinárodním měřítku. Kvalitní zahraniční umění nabízí možnost sekundárního prodeje v renomovaných aukčních síních, takže úspěšně nalézt sběratele se zájmem o vaše dílo se tak násobí, navíc cenová relace díla je lépe fixovaná a stabilnější. Rozhled, který sběratelům přináší mezinárodní scéna, pomáhá zabránit investicím do neadekvátně předražených položek.

Často dostávám otázku, jak z téměř nepřeberného množství umělců, zvlášť pokud se díváme i do zahraničí, vybrat ty správné a začít budovat relevantní sbírku. Co byste takovému začínajícímu sběrateli poradila?

Nejlepší cestou je uvědomit si, co z okruhu českých autorů sběratelé považují ve vlastních sbírkách za podstatné, a definovat si, jakou sbírku chtějí tvořit. Zda je to směr určovaný námětem, obdobím, určitou skupinou či technikou. Alternativy k dílům, která jsou pro ně v jejich kolekcích důležitá, pak mohou začít hledat i v zahraničním zastoupení. Většinou se pak nebudou mýlit, jejich sbírka se zkvalitní a bude jim přinášet potěšení i užitek.

Je něco, na co by si měli dát pozor?

Rozhodně by neměli ztratit radost z každé věci, klidně i drobné, kterou se rozhodnou koupit. Právě pocit euforie či naplnění jim přináší uspokojení, autorům zase finanční prostředky nutné k přežití. Pokud se entuziasmus vytratí, dříve nebo později přestane mít takový sběratel i potřebu tvořit sbírku.

Na poslední návštěvě u vás v Galerii Závodný účastníci EduArt Roadshow viděli moderní plastiku německého umělce Ewerdta Hilgemanna vztyčenou v samém srdci mikulovské staré židovské čtvrti. Jaké jsou reakce veřejnosti?

Pokud galerie řádně funguje, vychovává své návštěvníky. V okamžiku, kdy chce začít pracovat s širší veřejností či většinovou společností, je ideální volbou opustit interiér galerie a umění přenášet do veřejného prostoru. K tomuto kroku je ale nezbytná součinnost s vedením města, které je ochotno propůjčit takovému záměru svůj veřejný prostor a nebojí se možných reakcí obyvatel či návštěvníků. V případě uměleckých artefaktů se totiž téměř vždy setkáte s oběma způsoby vnímání. Některým lidem se dílo líbí, jiným méně, někteří je mohou i striktně odmítat. Pokud si je galerista jistý, že prezentované dílo je kvalitní, nikoho nehanobí, nezesměšňuje a úmyslně neuráží ani nevyzývá k ničení veřejného majetku, je dobře, že pozorovatele přivádí k určité míře přijetí či ztotožnění, nebo naopak ke kritickému postoji. Prostě dílo dělá přesně to, co dělat má – vyvolává emoce. A je zajímavé, jak moc se mohou pocity v čase proměňovat. Stává se, že po prvním setkání vnímatel dílo zcela odmítne, pak ale kolem objektu denně prochází, zvykne si něj, již mu nevadí. Když se následně z daného místa objekt odveze, chybí mu. Vizuální umění je o míře zvyku a o posouvání vlastní estetické, duchovní a empirické zkušenosti.

Potřebujeme proto více kvalitního umění ve veřejném prostoru?

Zcela jistě ano. Pokud se urbáře měst zaplevelí nekvalitní architekturou, nečitelnou zelení či nekvalitním uměním, je velmi složité tato pochybení napravovat. Domy či sochy stojí v ulicích měst a obcí desetiletí i staletí. Pokud se v některé lokaci podaří postavit funkční, zajímavý dům ohleduplný ke svému okolí, umístit kvalitní umělecké dílo, osadit veřejný prostor, lidé to vnímají. Tyto počiny pak slouží jako dobrý příklad, který lidé chtějí sami od sebe napodobovat. Celý region poté rychle vzkvétá, vzniká symbióza či sounáležitost jednotlivých investorů, architektů i stavebních úřadů, veřejný prostor je příjemný, nadčasový, přátelský k lidem, všichni z toho mají užitek.